SP - Sociální komunikace - Životní zkušenost
Životní zkušenost
Předem než rozvinu příběh, který bych Vám chtěl vyprávět, tak mi prosím dovolte, abych se alespoň krátce představil. Jmenuji se Martin Brýdl a pracuji v Azylovém domě pro muže a jako streetworker v Nízkoprahovém denním centru v Pardubicích – zaměstnání sice náročné, avšak smysluplné. Při této práci se člověk setká s lidmi, kteří se na ulici dostali třeba vlastní vinou, ale také souhrou okolností, které je v životě potkaly.
Pojďme tedy k příběhu, který jsem částečně odposlechl a částečně se stal i jeho součástí. Měl jsem uživatele, říkejme mu třeba Jirka.
Jirkovi bylo asi 50 let, byl vyšší štíhlé postavy, bradu mu zdobil velký a hustý plnovous.
Jirka býval celých dvacet let kulisákem v jednom z českých divadel – žil vcelku klidný a pohodový život. Sice sám, ale šťastný. Jednou však – bylo, to v roce 2002 přišla povodeň – divadlo, ve kterém celou tu dlouhou dobu pracoval, velká voda také zasáhla. Divadlo bylo vytopeno, zařízení úplně zničené – velká katastrofa pro všechny. Tím začal pro Jirku čas nepříjemných změn a nových doté doby neznámých situací. Přišel o práci, a když člověk nemá práci tak i snadno přijde o bydlení. To se stalo i v případě Jirky. Měl bych také podotknout, že neměl žádné příbuzné, maminka mu už zemřela, otce neznal. Vydal se tedy, jak to bývá s jednou igelitkou na nádraží – a začal čas nádražních laviček a putyk. Noci trávil v chladné nádražní hale, přikrýt se mohl akorát vzduchem. Jednou si našel práci, dělal na archeologických vykopávkách, ale člověk, který se rád napije neznajíc míru, si těžko práci udrží.
Jednou se Jirka objevil u nás v Nízkoprahovém denním centru Portus – špinavý, zanedbaný. U nás se vysprchoval, dostal čisté oblečení a teplou polévku do žaludku. Přes den prodával časopis Nový prostor a noci trávil v teple na Noclehárně. Jirka protože nezapřel zkušenosti z divadla byl při prodeji příjemný a oblíbený, lidé v Pardubicích ho měly rádi. Několikrát byl v novinách a dokonce i v rozhlase. Vždy, když k nám přišel, zářil na jeho tváři úsměv a radost z toho co má. Ikdyž toho nebylo mnoho (místo kde mohl složit hlavu, ohřát se) byl šťastný.
Pak ale najednou jeho návštěvy začaly u nás být méně časté – Jirka se začal vracet zase do stavu, ve kterém k nám přišel – byl špinavý – často svoji špínu a zápach nevnímal. Začali jsme si uvědomovat, že to nespěje do žádného „Happy endu“.
Jednoho dne, když jsem byl v práci zazvonil telefon – všude hodně ruchu, nikdo neměl na nic čas a tak jsem zvedl sluchátko – a na druhé straně se ozvala Kriminální policie Pardubice a že našli našeho Jirku mrtvého v jednom z prázdných vagónů na nádraží. Informace, nad kterou neměl nikdo moc čas přemýšlet. Jak doba plynula, začal jsem si uvědomovat, že mi chybí jeho přející tvář.
Kéž bychom měli více takových klientů, a nebo nemít žádné to by znamenalo, že jsou všichni alespoň trochu šťastní!!!