Mé osobní stránky

Bezdomovectví

Úvod

Dovolte, prosím,  než začnu rozvíjet samotné téma, které se týká sociálně patologického jevu, kterým bezdomovectví bezesporu je, abych se alespoň krátce představil a uvedl několik důvodů, proč jsem se rozhodl, se tomuto tématu věnovat.

Jmenuji se Martin Brýdl a pracuji jako Asistent sociální pracovnice v Azylovém domě  pro muže v Pardubicích a zároveň také jako Terénní pracovník (Streetworker)  pro osoby bez přístřeší (bezdomovce). Z tohoto úvodu je patrné, proč se tématu osob bez přístřeší budu věnovat.

Tuto seminární práci bych rád rozdělil do několika částí; v první části bych se rád dotkl definování bezdomovectví, trochu teoretických informací bych uvedl v druhé části a na závěr bych rád přiložil hodnocení aspektu vzniku bezdomovectví  a celkový pohled na tuto problematiku z mého úhlu.

Co je to vlastně bezdomovectví a bezdomovec?

Položíme-li si tuto otázku, můžeme na ní dostal jistě dost odpovědí. Já bych zde zmínil alespoň dvě, a to z pohledu práva a z pohledu všeobecně vžitého a používaného.

Pohled práva

„Bezdomovci jsou pak takové osoby, které nemají státní občanství žádného konkrétního státu (tzv. apolitici)  a nejsou tedy v trvalém právním vztahu k určitému státu. Jsou to především osoby, které z různých důvodů ztratí státní občanství jednoho státu a nenabudou státní občanství státu jiného.“[1]

Z této citace mě vyplývá, že je velice obtížné potkat „bezdomovce“, který do této skupiny spadá podle práva.

Vžitý pohled

Když člověk vysloví pojem bezdomovec nebo bezdomovectví, tak se mu většinou vybaví nevalně vypadající a zapáchající člověk. Použijeme-li definici, která se používá např. v zařízeních, ve kterých se těmto lidem věnují, můžeme říci, že jde o: „osoby, které se nacházejí v nepříznivé životní situaci, která je způsobená ztrátou bydlení, zaměstnání a sociální inkluze z většinové společnosti“[2]

Trocha teorie a pár čísel pro orientaci

Bezdomovectví je fenomén, který je v dnešní společnosti (a to ne pouze té české) velice rozšířený.  Bezdomovci by se dali rozdělit podle úhlu pohledu do několika skupin a to:

1) Podle vnějších znaků (oblečení, zápach, opilost) na bezdomovce:

û  skryté –  tato skupina je těžko identifikovatelná od většinové společnosti – tuto    skupinu poznávají především pracovníci zařízení, do kterých docházejí a kde jim             jsou poskytovány služby  pro uspokojení jejich základních existenčních  potřeb.

û  zjevní -   do této skupiny patří lidé, kteří svým zevnějškem (sebeprezentací) jasně             dávají najevo svoji příslušnost k tomuto způsobu žití. Jsou to většinou lidé, kteří      vyhledávají místa, kde dochází k velké fluktuaci lidí a je zde tedy možné si vyžebrat       nějaký finanční obnos, něco ukrást (kapsářství apod.).

2)      Podle způsobu  dostání se do nepříznivé životní situace:

û  osoby, jež si bezdomovectví vybraly jako svůj životní styl. Tato skupina je těžko aktivizovatelná – práce s ní je obtížná a je velice těžké je přimět ke změně. Tato situace jim vyhovuje a vezmeme-li to ze sociologického hlediska tak je to společenská skupina, která potřebuje uspokojit pouze základní lidské potřeby a ostatní „neřeší“. Mají tedy „jednoduší život“ než většinová společnost a nebo druhá  skupina, kterou jsou

û  osoby, které se do situace bezdomovce dostaly souhrou nepříjemných okolností nebo např. vypočítavostí některých spoluobčanů nebo členů rodiny ( velmi časté jsou nešťastné rozvody nebo přepsání dědictví na potomky)

Rád bych také uvedl několik údajů, které jsem zjistili při průzkumu, který byl zaměřen právě na osoby bez přístřeší.

Průměrný věk dotazovaných  mužů  byl 43 let, u žen 40 let. Nadpoloviční většina má dokončené pouze základní vzdělání. Žádný z respondentů nedosáhl vyššího vzdělání než ukončeného maturitou.

Otázku, kterou bezdomovci často řeší jsou partnerské a rodinné vztahy. Z celkového počtu 64 bezdomovců uvedlo pouze 19% má partnera. 79% mužů a 72% žen partnera nemá. Na dotaz, jestli se stýkají se svými rodiči, odpovědělo 49%, že rodiče již nežijí – tato skutečnost vyplývá z pokročilého  průměru věku dotazovaných. 28% se s rodiči stýká, 23% se s rodiči nestýká, přestože rodiče stále žijí.[3]

V čem je háček?

Jak se to vůbec stalo, že se bezdomovectví  realitou stalo? Takovouto a spoustu obdobných otázek si  sám sobě člověk pokládá a často se i stávají tématem nejednoho rozhovoru. Rád bych zde v této seminární práci prezentoval svůj názor, jaké příčiny vnímám jako zásadní pro rozšíření tohoto patologického jevu, kterým bezdomovectví bezesporu je.

S touto skupinou pracuji přibližně  dva roky a za tuto dobu si troufám tvrdit, že jsem osoby bez přístřeší docela poznal a poznal jaký život žijí a jaké problémy řeší.

Dovolím si menší hypotézu:

Z mého pohledu  hlavní příčina „bezdomovectví“ vznikala v období nástupu dělnické třídy a komunismu k moci. Dříve uznávané hodnoty, jako je třeba vzdělání, úspěch a především morálka (ať prezentovaná náboženstvím či základními etickými a morálními hodnotami) se v době komunismu považovalo za kapitalistický přežitek.  

Základní hodnoty, které byly do té doby základem naší společnosti, rázem pozbyly významu. Dělnická třída - „úžasné, všichni měli práci – nezáleželo na tom jakou hlavně, že ji měli  a nechceš-li pracovat zavřeme tě za příživnictví) taková a spousty jiných hesel  razila se v období  minulého režimu – nerad bych zde hodnotil, jestli je to špatné zavírat lidi, kteří nechtějí pracovat. Základem všeho bylo, že minulý režim se o „všechno“ postaral  - vše zadarmo – vzdělání, zdravotnictví, práci si každý našel. Jenomže pak přišel zvrat. Přišla Sametová revoluce (sametová byla co se týče bojů, ne však co se týče transformace financí, politiky a hlavně společnosti) spoustu změn,  na které společnost nebyla připravená. Člověk se musel začít orientovat v úplně jiném světě. Celých čtyřicet let tu panovala centralizovaná moc – vyrábělo do zásoby a nikdo neřešil, jestli je to efektivní. Do sametové revoluce byl zaměstnaný každý ať lempl nebo úplné nemehlo.

V období po Sametové revoluci se začalo společenské prostředí transformovat a přibližovat společnosti západní Evropy. Kapitalismus začal postupovat. Jenomže česká společnost nebyla připravena na tak velkou odpovědnost – vždyť je to  zde téměř čtyřicet let nikdo neučil.

České podniky, které do té doby byly prosperující (hlavně zbrojní průmysl,  který jsme měli jeden z největších v Evropě) zaměstnával spoustu lidí – jakmile se však přešlo z plánovaného hospodářství na hospodářství  tržní, spousta podniků skončila. Už nebylo potřeba vyrábět do zásoby.

A z tohoto důvodu přišlo spoustu lidí o práci – se svým vzděláním nebyli konkurenceschopní na trhu práce, k tomu se přidala slabá vůle a schopnost píle  a sklouzlo to např. k alkoholu a jak  je známo alkohol je „metla lidstva“, když s ním neumíme zacházet rozumně. Tímto způsobem člověk lehce přijde o bydlení.

To je jeden z dost častých příběhů a způsobů jak se dostat na ulici.

Jsou však případy, které nelze svalovat na minulý režim. Dnes panuje ve společnosti takové ovzduší, ve kterém člověk myslí pouze na sebe a regulační mechanismy společnosti nefungují tak, jak fungovaly dříve – bylo by dříve možné aby děti, své rodiče,  po tom co jim  darovali dům, vyhodili na ulici?!

„V zemi s tradicí demokracie, humanity, vzájemnosti a křestanství, nejméně na dvě generace přerušenou či deformovanou, se nestačila (až na vyjímky) obnovit kultura dávání, kultura mecenášství a svépomocného či dobročinného spolčování.“[4] 

Závěr

Bezdomovectví je velice rozsáhlé téma, proto i vnímám tuto seminární práci opravdu jenom jako  orientační materiál pro pochopení základního problémů, který reprezentuje.

LITERATURA:

• Miroslav Němec, Občan a policie, Praha, Naše Vojsko, 1996, ISBN 80-206-0524-X

• PhDr. Jaroslav Paulovič, Mgr. Adriana Sychrová, Mgr. Lucie Šolinová, Průzkum uživatelů o.s. SKP-CENTRUM Odborná analýza osob bez přístřeší, Pardubice, vlastním nákladem, 2006
• Metodické postupy Divize 3 Osoby bez přístřeší o.s. SKP-CENTRU Pardubice Milheimova 694, 530 02
• Vlastimila a Ilja Hradečtí, Bezdomovectví – extrémní vyloučení, Praha,  Naděje, 1996